Pět hodin a to znamená – vzhůru do nového dne! Den se zase trochu posunul, takže vstáváme skoro za tmy. Zato ale skoro každý den pozorujeme nádherný východ slunce. A dnes po hodně dlouhé době přichází chladné ráno – to je radosti! Někteří dokonce vytahují péřovku. My si ten chládek užíváme, dokud to jde. U branky se zapíšeme do logbooku a pokračujeme dál po včerejší římse.
Směrem zpátky vidíme horu Lassen. Před námi se rýsuje Mt. Shasta, kterou bohužel halí kouř z nedalekého požáru. Na snídani dorazíme k rádiové stanici, kde je dokonce i vodní keška. Nějakou vodu si doplníme – začíná být zase pořádné vedro.
Další zastávka je až u další vodní kešky. Dnes na nich opravdu visíme. Je to tu jak v poušti. Dáme si Horalky a pokračujeme k milníku 1400 mil.
Krajina kolem připomíná prérii. Slunce nabírá na síle a není se kam schovat. Jsme přímo na ráně. Navíc se otočil vítr a kouř máme nejen na očích, ale i v nose.
Odpoledne, po další vodní kešce, potkáme Čecha! Hustý. Hrozně se zapovídáme a na chvíli úplně zapomeneme, jaké je vedro. Dáme mu Horalku, z čehož má obrovskou radost, a každý si jdeme dál svou cestou.
Je hrozné v tom pařáku pít tu teplou vodu – nejde to říct jinak než že je teplá jak chcanky. O to větší radost máme, když konečně dorazíme k potůčku. Trochu se zchladíme a hlavně nabereme studenou vodu.
Procházíme kolem vodárny a míříme k jezeru, kde se chceme vykoupat. To se podaří! A navíc máme neskutečný zážitek. Pelikány známe maximálně tak ze zoo. Když na hladině z dálky zahlédneme bílé ptáky, automaticky si myslíme, že jsou to labutě. Jenže vůbec! Jsou to pelikáni – a je jich tu tolik!
Fascinovaní dorazíme do kempu. Po delší době nás u večeře žerou komáři – to není moc fajn. Takže mákneme, ať jsme co nejrychleji v bezpečí stanu.
