Vyspinkáni dorůžova balíme stan a brzy už šlapeme. Dny se krátí – večer je dřív tma a ráno sluníčko vstává později. Jdeme vstříc svítání a Kanadě.
Stoupáme lesem a potkáváme protijdoucí hikery, kteří už došli až do Kanady a teď se vrací zpátky do Hard passu. Zdravíme se, vzájemně si gratulujeme a ťukáme pěstičkami. V dalších vlnách potkáváme další.
Před obědem vyšlapeme na hřeben a pak klesáme do dalšího údolí. Je to tu nádherné. Procházíme kolem několika opuštěných stanů – jejich majitelé se rozhodli poslední úsek k hranicím tzv. slackpacknout, tedy nechat si stan a spaní na místě a vyrazit jen nalehko se svačinkou a pitím.
Přehoupneme se přes další kopec a scházíme k jezeru. Sestup je dost prudký, už se moc těšíme, až tudy zítra půjdeme nahoru. U vody potkáváme známé tváře, blahopřejeme jim a sdílíme jejich radost. Atmosféra je plná štěstí a očekávání. Nabíráme vodu – a koho to nevidíme? Floyd! S ním jsme jeli z Julianu úplně na začátku.
Z kopce už to jsou jen poslední míle do dnešního kempu. Zítra odsud vyrazíme na poslední úsek – necelé 4 míle do cíle! Stavíme stan, vaříme jídlo a sledujeme, jak kemp zaplňují další hikeri. Přichází i zajímavá návštěva – kolem nás se motá srnka s kolouškem. Roztomilá podívaná, jen doufáme, že nás nebudou celou noc otravovat.
