Spacák jsme v noci jen lehce přehodili přes sebe, ale i tak to bylo o dost lepší – konečně chladnější noc. Ráno stoupáme kamenitým kopcem a ještě před snídaní se nám poprvé otevírá výhled na horu Mt. Lassen. Kvůli velkému požáru v oblasti je zahalená v podivném načervenalém oparu.
Trail je svižný a příjemný, ale teplota opět letí vzhůru a horko začíná být nesnesitelné. Páťa musí sejít pěkný kus mimo trail k poslednímu potůčku na dalších deset mil. Voda se prý špatně nabírala, takže pokračujeme dál každý jen se dvěma litry. Po obědě ve stínu jakéhosi polokeře vyšlápneme na horu Prdel – jo, fakt se tak jmenuje. Odtud je to už jen kousek k zásadnímu milníku naší cesty: jsme přesně v půlce vzdálenosti do Kanady!
Rychle se zapíšeme do trailového sešitu, ale na oslavy nezbývá energie – jsme na suchu. Sestup dolů se vleče donekonečna. Brodíme se křovím, pot stéká všude a sucho v puse zažene každé napití jen na pár minut. Totálně vyčerpaní konečně dorazíme k potůčku. Strávíme tam notnou chvíli – pijeme, máčíme se, znovu pijeme. Konečně úleva.
Pak se rozhodneme, že místo zítřejšího rána dorazíme do města ještě dnes večer. Vidina normálního jídla je silnější než únava. Dojdeme až k silnici, kde najdeme místo na stopování. Hned čtvrté auto nám staví – mladá slečna, co pracuje v parku. Jackpot! Vysadí nás přímo u obchodu. Dáváme si zaslouženou limču a naše černé nohy míří do veřejných sprch. Rozměníme drobné, smočíme se a hurá na jídlo.
Máme sraz s Marlene a Whistle – potřebují zpátky svoji jehlu. Cestou do restaurace se ještě zapovídáme s jedním týpkem, co ho naše cesta fakt zaujala. Fajn pokec. Konečně dorazíme do „mediterranean“ restaurace a objednáváme kuřecí kebab. Společná večeře je parádní, dlouho si povídáme. Pak se oni přesouvají do hotelu a my míříme do parku, kde je hikerům dovoleno přespat. Jen si musíme dát pozor na zavlažovače. Najdeme klidné místo pod stromy, postavíme jen moskytiéru a dobrou noc.
