Dneska máme naplánovaný kratší den, protože chceme zítra ráno dorazit do města. Amíci slaví Den nezávislosti, takže pošta má stejně otevřeno až zítra. Vstáváme až v šest – no, to je pohoda.
Rychle balíme batohy a vyrážíme. Čeká nás málo stoupání, což zní jako sen. První kopec si odkroutíme před snídaní. Nahoře ale pořádně fučí, takže hledáme závětří za balvanem a tam si dáváme ovesnou kaši.

Páťa je dneska celý natěšený – že prý by mohl být nějaký trail magic. Je svátek a navíc jsme blízko města… a fakt, měl pravdu! Už z dálky vidíme americkou vlajku a vedle ní chlaďák.

Sice už je dost vybraný, ale i tak na nás zbydou párky s příchutí kyselé okurky. Zvláštní, ale jíme to s nadšením.
Chvilku jdeme po silnici a pak vejdeme do lesa, který vypadá, jako by ho někdo rozcupoval. Všude popadané a polámané stromy. Naštěstí tudy nedávno prošli dobrovolníci, kteří trail vyčistili, takže můžeme v klidu šlapat dál.

Po obědě nás čeká poslední dnešní kopec. Odtud už jenom dolů do kempu. Ale žádná pohodička – místo příjemné pěšinky tu máme prudkou, kamenitou stezku a ještě se prodíráme křovím. Naštěstí se po chvíli opět napojíme na normální cestu.
Dáme si sušenku u mostu přes řeku a jen tak chillujeme. Do kempu zbývají 2 míle a máme teprve tři odpoledne – no to je paráda!

Stan stavíme u potůčku, a to znamená jediné – koupačka! V tůňce pod skalou se s radostí vrháme do ledové vody. Pak ještě chvilka odpočinku na sluníčku, než začne klasika – večeře a večerní hygiena.
Už v sedm jsme natažení na karimatkách a zachumlaní ve spacácích.
Tohle je ideální zakončení svátečního dne.






