Dobré ráno z komářího pekla! Teda vlastně z pekla už ne – je zima, medvěd nepřišel a bouřka taky neproběhla. Hurá! Díky rannímu chladu jsou krvežízniví sviňáci zalezlí, takže můžeme v klidu sbalit a vyrazit. A výjimečně bez brutálního stoupání hned po ránu! Jen tak si šlapeme nabalení, ale v pohodě.
Za chvíli přecházíme malé sedlo, kde končí Yosemite. A pak… fanfáry, prosím:
TISÍC MIL!
Ušli jsme už 1000 mil po PCT.
To je fakt pořádný kus cesty. Slavíme stylově – čokoládou a tyčinkou Milky Way. Chutná to jako vítězství. Pokračujeme dál, řeky a potůčky přeskakujeme zatím úspěšně suchou nohou. Dáme si oběd a rychlý check předpovědi – Garmin nám nic kloudného neřekne. Prý 30 % srážek a 0 km deště. Hmm.
Vyrážíme vzhůru do sedla Sonora Pass. A je jasné, že se něco žene. Slyšíme bouřku, černé mraky nad námi, tlak ve vzduchu roste. Bereme 4 litry vody, protože až nahoru nic nebude, a na hraně lesa sledujeme, kam se to valí.
Vypadá to, že bouřka jde na druhou stranu, tak pokračujeme vzhůru.
Trail klasicky mizí pod sněhem, takže přecházíme na alternativní vyšlapanou stezku. Ta je prudká jako blázen, ale dostaneme se nahoru. Ještě sněhový traverz a pak už hřebenovka až ke kempu. U jednoho vyhlídkového místa zastavujeme a jen zíráme – nádhera! Krajina se nám začíná měnit pod nohama i očima.
Kemp najdeme krásně zašitý mezi nízkými borovicemi. Komentáře slibují parádní výhledy… když je pěkně. No, počasí nám moc nepřeje – je kosa jak v ruském filmu. Neprší, ale na kochání to úplně není.
Zalézáme rovnou do stanu a já tentokrát ani na vaření nevylézám.
