Z postýlky se nám dneska teda vůbec nechce. Ale máme plán – první autobus zpátky na trail, tak kolem sedmé musíme být připravení. K snídani dojíme zbytky palačinek a izraelského chleba, dobalíme batohy a zjišťujeme, že jsme si na tři dny zase nakoupili jak na týden. Batohy jsou pěkně těžké už po cestě na zastávku.
Autobus je narvaný hikerama a na přestupní stanici přistupují další. Řidič je komik: „Viděli jste už medvěda? Ne? Tak koukejte vpravo.“ Všichni vstávají, natahují krky a… „Hmm, tak tady ho taky neuvidíte.“ Autobus se otřásá smíchem.
Vystupujeme na místě, kde jsme před dvěma dny skončili. Zatímco další skupinka čeká na odvoz do města, my se loučíme s naší trailovou rodinkou a vyrážíme zpátky nahoru.
Je po půl desáté, takže jsme si na dnešek naplánovali kratší den. Asi 8 mil jdeme obchvatem, protože hlavní trail je kvůli spadlému mostu zavřený. Pěšina se vine kolem jezera a je tu hezky a klidno. Procházíme několika oficiálními kempy, ale pak přijde pořádné stoupání.
Na oběd si vyhlédneme lavičku u potůčku, těsně před tím, než se napojíme zpět na hlavní PCT. Luxus!
Ze začátku to jde z města nějak ztuha. Batoh těžký, nohy líné. Ale aspoň máme k jídlu náš včerejší domácí sandwich – mňamka! Výstup pokračuje, slunce pálí a my se nemůžeme dopít jakou máme žízeň. Tak si na chvíli sedáme do stínu a doplňujeme vodu u každé příležitosti.
K večeru dorazíme do kempu a máme poprvé po několika týdnech kemp jen pro sebe. Nikde nikdo. Ani naše obvyklá společná večeře dneska není. Je to zvláštní pocit… ale možná už bylo na čase trochu si odpočinout i od lidí.
