Asi už tradičně: budík ve tmě, balení za tmy a výšlap za tmy. Hned od stanu začíná prudké stoupání – žádné rozcvičování, rovnou do akce. Trail se chvíli ztrácí pod sněhem, pak zas pod vodou. Snažíme se chytit správnou trasu pomocí mapy v mobilu, ale jde to ztuha. Sníh není úplně zmrzlý – a já se najednou propadnu rovnou do ledového potůčku. Ach ne! To bude zmrzlá noha na celý den.
S přibývající výškou se sníh mění – tuhne a my nasazujeme nesmeky. Není tu žádná technická pasáž, ale strmý svah a nejistý krok dávají zabrat. A hele – sněhové kuře! Vážně. Takhle tomu tady říkají. Rychlý sněhový kužel na stráni. Je to tak absurdní, až se musíme smát.
Závěrečné metry na vrchol jsou opravdu výživné, ale dáváme to! Krásný výhled a radost, že to máme za sebou. Zbytek skupiny zrovna snídá kousek pod námi, tak se za nimi spouštíme.
Cesta dolů je opět pohádková – jezera, hory, zamrzlá hladina, ostré siluety vršků. Tohle je Sierra jak z katalogu. A sotva sejdeme trochu níž… hádejte co? Ano, brodění.
Dva brody se nakonec rozhodneme obejít podle komentářů v aplikaci. Znamená to 2,5 míle off-trail chůze podél řeky. Není to zrovna procházka růžovým sadem – spíš skákačka přes kameny, kličkovaná mezi keři a orientační závod. Timo a Lea jdou vepředu a my držíme směr.
Těsně před návratem zpět na PCT vyhlašujeme obědovou pauzu. Po jídle většina týmu padne do trávy – rychlý nap. Do večerního kempu nás čekají už jen dvě míle do kopce. A to, co nás tam čeká…
Tohle je naprostá špica! Boží místo u jezera, výhled jak z kalendáře a ještě jsme tu brzy. Stavíme stany, a co jiného než: koupačka!
Voda je sice ledová, ale sluníčko pálí. Po koupeli se rozvalujeme na kamenech, sušíme nohy a čerpáme sílu. Večeře, chvilka sdílení a pak už se všichni postupně zavrtáme do spacáků.
Zítra nás čeká další sedlo a další dobrodružství.
