Tohle byla ta nejvíc zasloužená postel. Asi po 17 dnech ve stanu. Všichni si to užíváme a nehodláme vylézt. Jenže tělo už je navyklé na brzké vstávání, takže kolem sedmé už se pomalu rozkoukáváme.
Než vyrazíme na snídani a nákup, je potřeba zvládnout pár drobností – zašít díru na ponožce, nabít veškerou elektroniku, připravit články a videa, zavolat domů, … No, žádné úplné válení. Ale je to jiný typ dne a jiný typ klidu.
Pak vyrážíme. Nejdřív zastávka v místním obchodě s výbavou, pak hurá do pekárny na pořádnou snídani. Patrik po cestě volá do Lone Pine, kde na nás čeká balíček z Tehachapi. Malá plánovací chybička – Lone Pine už máme dávno za sebou a nechce se nám kvůli němu vracet. Naštěstí se mu daří balík přeposlat dopředu před nás – jídlo na šest dní zachráněno!
Německá pekárna v Bishopu je naprostý sen! Oči přecházejí z těch všech dobrot. Vybereme si, usedáme s naší trailovou rodinkou venku a v klidu snídáme. A pak už je čas na tu méně zábavnou část – zásobování.
Musíme nakoupit jídlo na 7,5 dne. Uf. Už teď nás z té představy bolí záda. A jak se to všechno vejde do medvědího barelu? To taky nikdo z nás nechápe.
Po dlouhém přemýšlení, počítání a srovnávání obalů se nám nakonec daří jídlo doladit. Po cestě zpět na hotel se ještě stavíme na rychlý oběd – a kde jinde než u žluté prdele (McDonald’s). Pak přichází opravdová logistická výzva: všechno přebalit do ziplocků a nacpat do bear barelu.
A je to tam! Nějakým zázrakem se všechno vešlo. Uf. Můžeme si dát pauzu a jako odměnu – zmrzlinu! Pak před šestou vyrážíme s Páťou, Veary a Doughem na večeři do japonské restaurace. Švýcaři dneska chtějí burger, takže se rozdělujeme.
Mňam! Čerstvé sushi a saláty jsou po týdnech instantních nudlí nádherná změna. U stolu se rozproudí povídání o tom, jak moc se liší život v Evropě a v Americe – pořád se je čemu divit. Cestou zpátky náhodou nahlédneme na promoci na místní škole – záblesk úplně jiného světa.
Na hotelu ještě nachystáme batůžky na zítřejší návrat na trail – a pak už jen hygiena, postel a zasloužené spaní.
