Noc snů – v ironickém smyslu. Unavení z včerejšího výstupu a promrzlí z večerního brodění jsme se moc nevyspali. Skoro všichni bojovali s chladovým nekomfortem. A teď, ve 2 ráno, už zase balíme věci a chystáme se vyrazit. Čeká nás Forester Pass – nejvyšší bod celé Pacifické hřebenovky. Musíme tam být co nejdřív, dokud je sníh ještě zmrzlý.
První 4 míle jsou příjemný trail, pak začíná výstup. Jenže ouha – v půl šesté ráno dojdeme k řece… a nikde žádný spadlý strom.
Začíná svítat, tak vypínáme čelovky. Jdeme kousek proti proudu, zouváme boty i kalhoty a brodíme. Ledová voda nás probouzí spolehlivě. Na druhé straně se rychle sušíme a oblékáme, a šlapeme dál, abychom se zahřáli. Všude je voda – z tajícího sněhu teče po trailu proudy.
Po chvíli narazíme na první sněhové pole. Ještě máme štěstí – sníh je tvrdý a drží. Snídáme na kamenech a těšíme se ze slunečních paprsků, které suší tropika našich stanů. Ale dlouhé kochání si nemůžeme dovolit – sníh rychle měkne a cesta před námi bude čím dál náročnější.
Netrvá dlouho a jsme pod závěrečným výšvihem. První úsek je kombinace sněhu a kamení, chvíli jdeme s nesmeky, chvíli po trailu. Stoupáme, dáváme si pozor, nohy bolí. Pak přichází sněhový traverz – vypadá to děsivě, ale ve skutečnosti se dá přejít úplně v pohodě. Radši ale čekáme na zbytek skupiny.
Zbývá poslední výstup. Zvěsti o nebezpečném traverzu nás předcházely, ale všichni ho zvládáme na jedničku. A pak jsme tam – Forester Pass, 4009 m n. m. – nejvyšší bod celého PCT!
Dolů vedou dvě možnosti… a my samozřejmě volíme skluzavku. Sjíždíme po zadku, brzdíme cepínem, křičíme a smějeme se. To nám jde! Ještě pár kroků a druhý sjezd.
Obcházíme jezero, ale sníh už je měkký a každý krok je boj. Kloužeme, boříme se, občas někdo zapadne až po koleno. Začínáme toho mít dost – a sníh nás neopouští ještě několik mil.
Zastavujeme na oběd. Využíváme sluníčko a rozkládáme úplně všechno – spacáky, stany, ponožky. Sušíme, jíme, regenerujeme. Trail je dál pořád pomalý a zasněžený, ale blížíme se k vyhlédnutému kempu, kde si konečně pořádně odpočineme.
Čeká nás ještě jeden brod. Veary přichází s velmi kreativním řešením, jak se dostat přes řeku bez dalšího zouvání. Boty máme stejně mokré od sněhu, ale tak aspoň nejsou durch. Před třetí konečně dorazíme do kempu. Stavíme stany, sušíme boty i fusky na sluníčku a hlavně – jdeme brzy spát. Zaslouženě.
