Mt. Whitney

Přesně o půlnoci nám zvoní budík. Čas vyrazit na Mt. Whitney! Stan necháváme na místě a bereme jen to nejnutnější – svačinu, hodně oblečení, vodu, nesmeky a samozřejmě cepín. Cesta začíná za světla čelovek přechodem přes řeku. Naštěstí tu leží pár spadaných klád, po kterých se dá přejít suchou nohou.

Výstup má trvat 4–6 hodin. Všichni jsme trošku nevyspalí a cítíme nervozitu. První 3,5 míle stoupání je ještě relativně mírné. Trail se vine kolem řeky, místy po něm teče voda z tajícího sněhu. Zastavujeme a obdivujeme noční oblohu – je naprosto dechberoucí. Po chvíli narazíme na první sníh, zatím nic dramatického.

Pak přichází traverzy – prudší svah a sněhová pole. Nasazujeme výbavu. Horní ruka svírá cepín, dva kroky, hůlka, zase cepín. Postupujeme opatrně, navzájem si svítíme. Po prvním náročnějším úseku dáváme pauzu. Cítí se na to všichni? Jo! Jdeme dál.

Čas plyne pomalu. Dough nám v jednu chvíli oznámí, že jsme zhruba v čtvrtině nastoupané výšky. No nazdar. Každý krok bolí. Výškové metry přibývají, dech se zkracuje. Postupně se začíná rozednívat a čelovky můžou zpátky do batohu.

Dostáváme se na rozcestí, kde se naše trasa napojuje na klasický výstup pro day hikery. Odsud už by měl být sníh víc vyšlapaný. Výškové metry ale cítíme stále víc – kyslíku ubývá, tempo zpomalujeme. Naštěstí není tolik sněhu, kolik jsme čekali.

Poslední úsek je přímočaře do kopce – vyšlapaná pěšina ve sněhu, pak kamenné pole… a jsme tam. Vrchol! 4421 metrů nad mořem. Neskutečné! Dojetí, euforie, únava. Takhle vysoko jsme ještě nikdy nebyli. Obdivujeme výhledy, snídáme a slavíme. A pak rychle zpět – sníh nesmí moc roztát, a navíc se odpoledne má přižít bouřka.

Cestou dolů se už s cepínem cítíme jistěji. Všechny traverzy zvládáme bezpečně. Dokonce si jeden úsek sjíždíme po zadku a trénujeme zastavení cepínem.

Údajně to dolů má trvat 3 hodiny… no, to rozhodně nestíháme. Zato se konečně kocháme. Jezero, skály, sněhové pláně. V noci jsme vůbec netušili, kudy jsme šli. Ale je tu krásně.

Poslední sněhová pole už jsou měkká – boříme se. Jakmile dojdeme zpět na klasický trail, přidáme do kroku – obloha se zatahuje. Bouřka se blíží. Pozoruje nás svišť (nebo něco, co se tak tváří) a my uháníme do kempu.

Zvládli jsme to! Rychle oběd a zalehnout – a akorát začíná pršet. V plánu jsme měli vyrazit dál už ve 3 odpoledne, ale stále prší. Odkládáme odchod na 4. Potřebujeme ujít ještě 5 mil, ať jsme zítra co nejblíž Forester Passu.

Jsme unavení. Nohy nás bolí, do kopce to dneska nejde. A když už si myslíme, že máme vše za sebou, překvapení – další brod! Silný proud, ledová voda. Nikomu se nechce mít na ráno mokré boty, takže se přezouváme a brodíme.

Do kempu dorážíme hodně pozdě. Stavíme stan a večeříme už za tmy. A zítra? Zase budíček před svítáním. Nechceme ani vědět, kolik hodin „spánku“ nás čeká…