Tohle byla rozhodně nejteplejší noc na trailu. Dokonce i já jsem si rozepla spacák a přikryla se jím jen jako peřinou. To jsem teda opravdu nečekala!
Čeká nás čtyřmílový sestup k vodě a pak další čtyři míle rovinkou k silnici, kde plánujeme stopovat do Cabazonu.
Kráčíme si, užíváme výhledy do údolí, sledujeme nekonečný vlak a větrné elektrárny. A najednou – na kameni leží zatím největší hadislav, co jsme na trailu potkali. Varujeme hikera za námi a hadíka raději velkým obloukem obcházíme.
Konečně je sestup za námi. Chvíli jdeme po asfaltce, povídáme si a užíváme si pohodlnou chůzi vedle sebe. Paráda! Těšíme se na burgřík… když v tom mi málem odletí klobouk – šílené poryvy větru. Aha, proto tu mají tolik větrných elektráren!
Z cesty k silnici se postupně stává opravdový Mordor. Styl chůze? Představte si návrat z hodně veselé hospodské noci, kdy jsou futra moc úzká… Přesně tak vypadáme my, bořící se do měkkého písku, přetlačovaní větrem.
A když už si myslíme, že nás nic nepřekvapí – zázrak! Pod mostem sedí hikeri na židličkách a dvě trail angelky tu připravují trail magic.
Jmenují se Mama Bear a Big Heart a rozdávají hot dogy, zeleninu s dipem a spoustu dalších dobrot.
Ptám se „Mámy medvědice“, kde je nejlepší stopovat. Koukně na mě, kývne a řekne: „Wait.“ Pak si něco domluví se svojí parťačkou a vrací se zpět:
„Normálně to nedělám, ale hoďte si věci do auta, já vás tam odvezu.“
Cože? Ti lidi kolem trailu jsou vážně neskuteční!
Odvezla nás přímo k obchodu, tam na nás počkala, až si nakoupíme, a pak nás dovezla zpátky pod ten zázračný most.
Místo plánovaného burgříku si dávám ještě jeden hot dog, povídáme si s Čechem Petrem, kterého tu potkáváme, a vyrážíme dál – čekají nás ještě čtyři míle do kempu.
Sotva opustíme most, udeří do nás zase ten šílený vítr. Chvíli ani nemůžeme najít trail. Nakonec ho chytáme a šlapeme dál – míříme k domečku, kde sídlí lidé, co spravují větrnou elektrárnu.
Cestou potkáváme dalšího hada. U domečku využíváme přístřešek a vodu, kterou tu pro hikery nechávají. Do kempu už by to mělo být jen kousek – ale zase pěkně do kopce.
Na poslední chvíli si všimnu dalšího hadíka! Vyšiluju a uskočím dozadu, had se zmateně plazí za mnou než zmizí v křoví. Radši nechávám Páťu jít první.
Vyškrábeme se do sedla na konci údolí – a pak už konečně sestupujeme dolů, kde snad nebude tolik foukat.
Původně jsme chtěli spát v korytě řeky, ale Páťa objevuje schované místečko za větším křovím, kde to tolik nefouká.
To byl zase den!
