Vstáváme zase trochu nervózní, než vyrazíme na trail. Uděláme si vajíčka, dobalíme batůžky a než se nadějeme, je sedm hodin. Na dveře nám ťuká paní domácí s manželem, který nás odveze na Humber Park – parkoviště, odkud dnes startujeme na vrchol. Oba jsou moc milí. Emil se dokonce nabídl, že mi odnese batůžek do auta. Gentleman! Trochu ho ale zaskočilo, když ho vzal do ruky… Asi těžší, než čekal. Cestou si povídáme a blížíme se k výsadku. Je čas! Opouštíme vyhřáté autíčko a vyrážíme šlapat.
Docela rychle nám dochází, že tohle bude dlouhý den. Stoupání je ostré, žádné klasické cik-cak PCT serpentiny, ale pěkně přímo vzhůru. Tohle totiž není oficiální trasa PCT – na ni se dnes připojíme jen na chvíli, protože hlavní trail samotný vrchol míjí. Páťovi se šlape dobře, ale mně to dneska nějak nandavá. Špatně se mi dýchá a i tempo slimák mi přijde moc rychlé. Navíc jsem si nějak skřípla rameno, takže u prvního rozcestníku ladíme nastavení mého batůžku.
Postupně se dostáváme do vyšších poloh a začíná se objevovat sníh. Na dalším rozcestí se odpojujeme z hlavní hřebenovky a míříme přímo na vrchol. Uděláme pár kroků a hned nás zavalí pochybnosti – sněhu je tady fakt dost. Jak to půjde bez nesmeků? Nakonec pokračujeme a za chvíli se před námi otevírá slunečné údolí, kde sníh skoro není. Ale ty kopce! Nesnáším kopce! Furt jenom nahoru, nahoru a nahoru… Navíc jsem se jednou propadla sněhem a skončila zadkem na ledovém podkladu. Těchhle osm mil bylo zatím asi nejdelších a nejnáročnějších na celé cestě. Výstup nám trval skoro šest hodin. Masakr!
Ale stálo to za to! Výhledy jsou neuvěřitelné. U vrcholu potkáváme moc milou paní Američanku, která nám nabídne, že nám udělá vrcholovou fotku. Bohužel ale čas běží a my víme, že cesta dolů sněhem nebude žádná sranda. U horské chatky si dáme rychlý oběd a pak vyrážíme na sestup.
Cesta z vrcholu byla asi nejhorší část dne. V některých pasážích si raději nasazuju nesmeky. Jakmile se dostaneme níž, sníh už je rozbředlý a sestup není tak nebezpečný.
Vlastně je to docela zábava – místy je to skoro jako na lyžích. Uzavíráme tím naši “lyžařskou sezónu” v poušti a hledáme cestu. Tady je trail špatně čitelný, a tak se těšíme, až se napojíme zpět na PCT. To je hned jiná liga – pěkně vyšlapaná cesta bez prodírání se mezi kytkami, které se nás snaží kousnout do zadku.
Nabereme si vodu a poslední úsek do kempu nás čeká… překvapivě zase do kopce! Kdo by to byl řekl, že i cesta dolů může bolet. Už nechci udělat ani krok vzhůru. Ale nakonec máme svůj kemřík!
Páťa si dneska vaří vodu ze sněhu – asi trénuje na Sierru. Powerbanku půjčujeme sousední paní ze stanu, aby si mohla zavolat rodině. A pak už zalehnout. Byl to náročný, ale krásný den.
