Ráno vyrážíme z kempu po cyklostezce směrem ke Snoqualmie Pass. To je městečko přímo na trailu, odkud si zajedeme na poslední zero. Cesta ubíhá rychle a brzy jdeme po silnici.
Do kopce nám zastavuje auto – ranger. „Chcete dojít pěšky, nebo vás můžu vzít?“ No jasně že autem! Hážeme batohy do kufru a dostáváme ještě prohlídku města, než nás vyklopí u kavárny. Dáváme si snídani a zjišťujeme, kam zajít za Doughem a Veary, abychom se rozloučili.
Kupujeme skořicové šneky a kafe s sebou. Je u nich i jejich syn, který dorazil na poslední úsek. Příjemně si povídáme asi dvě hodiny. Veary má zlomený palec a letos už nepokračují. My ale musíme dál – čeká nás stop do North Bend a autobus do Wenatchee.
Moc aut nejede, ale za 10 minut nám zastaví mladá slečna. Sama šla PCT loni, takže ví, co a jak. Vysazuje nás u obchodního centra, odkud to máme k busu kousek. Všechno jde rychleji, než jsme čekali, a máme ještě dvě hodiny – což znamená útok na Mekáč.
Autobus je děs. Spíš velká dodávka pro 13 lidí, úplně plná a dusno i s klimoškou. Na tohle nejsme z trailu zvyklí a není nám zrovna hej. Ve Wenatchee proto s radostí vystupujeme a jdeme pěšky k hotelu. Najít cestu přes řeku je docela výzva a město moc krásy nepobralo – hodně bezdomovců, zvláštní atmosféra.
Dáváme si ještě jedno jídlo, pak sprcha a pračka. Fuj, těch lidí s námi v autobuse mi bylo líto! Večer nakupujeme jen nějaké a pak už jen postel.
