Jsme pěkní lenoši a vstáváme až v 6. Stejně nemáme moc kam spěchat. Páťa našel zase zkratku – místo 2000 výškových metrů na dnešek a zítřek půjdeme jen 500. To se vyplatí! Hned jak zabalíme, napojíme se na prašnou cestu. Jenže brzy nás z toho jednotvárného pohybu začínají bolet nohy.
Po snídani už tu začíná projíždět docela dost aut. Až nás to překvapuje. Většinou zpomalují, aby nás nezahalil oblak prachu. Tohle bílé ale úplně zastavuje. Stahuje okýnko a slečna se mě ptá, jestli chceme samolepky. „No jasně!“ Dostáváme PCT class 2025 se stromem ve znaku. Hustý! A to jdeme zrovna zkratkou, ne po trailu.
Těsně před obědem se konečně dostáváme na cyklostezku, která vede kolem jezera. Šlapání po cestě je vážně nuda. Bavím se aspoň pozorováním motýlka. Rozhodl se využít Patrikův batůžek jako autobus a veze se už pěkně dlouho.
Dnešní šlapání ukončujeme nezvykle brzy. Na oficiálním kempu necháme dolary v obálce a už ve 4 stavíme stan. Na to bych si klidně zvykla. Umejeme se v potůčku, ať jsme aspoň trochu čistí před zítřejší cestou do města. Večeři si dáváme u stolu na lavici jako normální lidi. Je tu dokonce i záchod.
Jen tedy kempovací místa, která jsou hezky srovnaná, jsou na náš stan pro 3 spíš malá. Nějak jsme se vlezli. Ležíme na karimatkách, když se k nám dostává zpráva, že naše kamarádka Veary si zlomila nohu. Uklouzla na ubytku a nemůže dojít zbytek trailu. To je šok. Jeden nikdy neví.
