Vstáváme do bílé tmy. Všude kolem nás je mlha a lehce mrholí. My funíme do kopce a už tušíme, že dneska se asi žádných parádních výhledů nedočkáme. Potkáváme protijdoucího hikera – je to učitel, který nám s nadšením vypráví o historii místních hor. Vzorně nasloucháme, ale pak nás čeká další stoupání.
Nahoře vidíme velký kulový. Teda spíš bílé kulové. Takové je celé dopoledne – bílo, do kopce a občas po hřebeni. Teprve před obědem se počasí umoudří, mlha se roztrhá a na chvilku vykoukne i sluníčko. Na trailu nás překvapí obří žába, která si to štráduje přes cestu.
Obědová pauza je tentokrát příjemná – sedíme na sluníčku a konečně se trochu ohřejeme. Pak nás čeká dlouhý sešup dolů. Začínáme potkávat dayhikery, což je jasné znamení, že se blížíme k parkovišti. Vystoupáme ještě na jeden kopec a pak už scházíme k silnici, těšíc se, že vyhodíme odpadky.
Jenže sotva dojdeme k odpaďákům, osloví nás pár u auta. Mají spoustu jídla a nepotřebují ho, tak prý jestli nechceme. My? My chceme vždycky! Děláme si u nich na korbě tortilu plnou čerstvé zeleniny – to je po týdnech sušeného jídla úplná lahůdka. Ještě dostaneme nealko pivo a pár tipů, co podniknout v Seattlu.
Rozloučíme se, ale hned u odpadků nás volá známý hlas – je to Ace, trail angel, kterého jsme už potkali dvakrát. Než se nadějeme, sedíme u jeho auta a on nám podává housky s trhaným hovězím a koleslavem. To se prostě nedalo odmítnout. Na závěr ještě Oreo sušenky a my víme, že dál to dnes už moc daleko nepůjde.
Nakonec vyšlápneme jen dvě míle k jezeru, kde stavíme stan. I když jsme nacpaní, pořád ještě něco málo z jídla sníme – přece to neponeseme. Rychlé opláchnutí v jezeře a hurá do spacáku. Dnešní den byl kratší, ale díky jídlu a setkáním pořádně vydatný.
