To byla tedy pořádně teplá noc. Něco ve stylu „na co vůbec nosit spacák?“ No, ještěže chceme vstát brzy, abychom dali nějaké míle, než se z toho stane sauna. Pět hodin ráno, vyfukujeme karimatky a už při balení se úspěšně potíme. To bude „skvělý“ den. Sotva ujdeme pár kroků, už z nás leje – a to teprve vychází slunce.
Zdá se, že cesta vede zase jen zeleným tunelem. Les, les a zase les. Jediné, co se mění, je nízký podrost, který nám ošlehává nohy. Nabíráme vodu a stoupáme do údajně jediného dnešního kopce. Na jednom stromě mě pobaví značení – takové stříbrné kosočtverce, na které si hikeři často připisují vzkazy. Podpora, motivace, vtípky… Ten dnešní mě vážně dostal.
„What happened to my hiker legs?“ – „Co se stalo s mými hikerskými nohami?“ Jeden by řekl, že po čtyřech měsících chůze už to jde samo… Akorátže vůbec. Nejsme v tom sami. Pobavení funíme dál. Už jsem říkala, že je horko?
Je tu tak zarostlo, že pauzu na oběd zakončíme prostě vykydnutí na prašné cestě. Pak klesáme.
Dojdeme k mostu přes řeku. Tady je totální oáza – všichni se snaží jakkoliv ochladit a posedávají ve vodě nebo u ní. Přidáváme se, filtrujeme vodu… Ach! Nádhera. Podaří se nám aspoň trochu srazit teplotu našich přehřátých těl.
Blížíme se k silnici, kde stojí dvě auta. Že by z toho něco káplo? Ano! Nejdřív dostaneme nádherně vychlazené pivo od jednoho týpka, a zatímco s ním kecáme, přinese nám paní nějaké dobroty. Prý tu končí svoji cestu a něco jim zbylo. Bereme si jerky a pár čokoládek.
Kemp najdeme na krásném místě přímo u vody. Trochu doufáme v chladnější noc. Řeka je ledová, ale i tak se s chutí smočíme a trochu se umejeme. Najíme se a usínáme za šumění peřejek.
