Jsou to přesně čtyři měsíce, co jsme se poprvé probudili ve stanu – zrovna tak jako dnes – a vyrazili od mexických hranic směrem na sever. Dlouhé měsíce plné zážitků a dobrodružství, ale taky bolesti, strastí a těžkých chvil. Trošku po ránu rozjímáme.
Po pár mílích se vydáme kousek mimo trail. Včera nám Carbs doporučil krátkou zacházku k malému Crater Lake. Snad to bude stát za to. Přecházíme po polorozpadlých dřevěných lávkách. Už je vidět úplně průzračná hladina. Je ledová a z břehu je vidět až na dno. To je hustý. Rozhodně se vyplatilo sem odbočit.
Od rána je zase chladno a zataženo. Na cestě před námi se objeví nějaká podivná ještěrka. Je hrozně pomalá a vypadá spíš jako mlok, jen je hnědá. Opatrně ji obejdeme a šlapeme dál.
Sedíme na kládě, kde jsme chytili signál, a žvýkáme sušenku. Kdo to ale najednou kráčí k nám? Veary! A chvíli za ní i Dough. No to je parádní shledání. Kecáme o trailu, zážitcích a pocitech. Takto společně dojdeme až k silnici. Je tu na zemi poházené nějaké jídlo a odpadky. Mezi nimi najdeme dvě konzervy omáček k chipsům. Jako správný hiker trash nezaváháme ani minutku a bereme je k piknikovému stolu na oběd.
Po pauze se pomalu, ale jistě, začínáme drápat do kopce. Tenhle bude mít zítra ráno velkou odměnu. Cesta vede skoro celou dobu lesem. Fouká silný vítr, takže stromy kolem nás vydávají docela děsivé zvuky. Vylezeme skoro až nahoru a naskytne se nám výhled na horu – a hlavně na Timberline Lodge, kam půjdeme zítra na snídaňový bufet.
Nabereme si vodu v potůčku a zapíchneme to pro dnešek v lesíku přímo nad restaurací. Zítra v osm na značkách! Kvůli větru je celkem chladno. Na večeři se musíme pořádně přiobléknout, a i když je ještě brzy, rychle mizíme do spacáku. Brr, to je kosa.
