Tak jak jsme večer usínali, tak se taky probudíme… v mraku. Celou noc foukalo a střídavě pršelo. Věci máme sice ve stanu suché, ale všechno je takové navlhlé a studené. Po ránu je docela kosa. Oblékneme se do nepromokavých bund, já si beru i mikinu, a balíme. Fuj, to je tedy start dne. A to má být celý týden podle předpovědi slunečný…
Jdeme víceméně po vrstevnici, ale není vidět zhola nic. Všude je bílo. Jen občas zahlédneme obrys krajiny, když se mrak trochu převalí přes hřeben. Na snídani se nám podaří najít slunečné místečko. Jen co vyrazíme dál, hned nás zase pohltí další mrak. A do toho ten vítr!
Kolem svačiny se začíná vyjasňovat a dokonce svítí sluníčko. Nasazujeme klobouky, sundáváme bundy. To se hned šlape líp. I tak se dneska šineme jak slimáci. Možná jsme si zase naložili až moc… Uvidíme.
Před obědem to jde chvíli z kopce, takže pohodička. I když terén není zrovna ideální. Pauzu dáváme u řeky, kde je překvapivě dost motýlů. Paní, co jde kolem, říká, že migrují. Tak to asi nebude úplně běžné. Během jídla usušíme stan. A pak hurá do kopce – 10 mil. Tak tolik k oregonským rovinám. Všichni lhali!
Cesta nahoru je slušná mrdárna. Zase spáleno, vedro, nuda. Já remcám a nijak zvlášť nám to neutíká. Při odpolední svačině uznáváme, že plán asi dneska neklapne.
V půl šesté filtrujeme vodu u potůčku a do plánovaného kempu nám zbývá víc než 5 mil. Uf. To bude dlouhý večer.
Po asi míli Páťa najednou houkne. Potůček! A není ani ve FarOutu. Jsme oba unavení a před námi je ještě dost daleko. Rozhlídneme se kolem a… je rozhodnuto. Kempíme tady, ještě pod vrcholem. Dneska to prostě nešlo. Rychle pro vodu, opláchnout nohy, v klidu uvařit a šup do hajan.
