Nikde nic nebzučí. To vypadá slibně. Jenže zdání klame. Sotva vystrčíme nos ze stanu, jako by si komáři dali hromadný signál, že se podává snídaně. No paráda. Nahazujeme repelent a rychle mizíme. Jenže jim prostě nejde utéct. Dneska je to vážně masakr. Procházíme kolem různých rybníčků a bažin. To budou jejich líhniště, potvory.
Na snídani zastavujeme ve stylu „tady jich není tolik“. Cestička nás vede docela hustým lesem, který střídají malé loučky a krátký shořelý úsek. Šlape se nám parádně. Je znát, jak moc pomůže, když se člověk večer dostane brzy do kempu a dobře se vyspí.
Na oběd zastavujeme u krásného jezera, kde kupodivu skoro vůbec nejsou komáři. Nechápeme. Každopádně si to užíváme! Taky tady musíme nabrat vodu na zbytek dne. O kus dál dojdeme na rozcestí, kde konečně chytáme trošku signál. Ideální chvíle domluvit si páteční jízdu do města. Odsud začíná výšlap na kopec. Chceme si dát sušenku až nahoře s výhledem, takže máme hladovku — což asi vadí hlavně mně.
Spadne na nás pár kapek a v dálce slyšíme hromy. Snad se nám to vyhne. Užíváme si chvíli výhled na jezero, jenže i tady nás začínají žrát ty malé bestie. Moje stehna zezadu už fakt nemají místo pro další štípance!
Cestou do kempu se to jen zhoršuje. Stavíme stan a já už z nich úplně šílím. Skočím dovnitř i s batohem. Nevím, jestli je to ještě náš stan, nebo masový hrob komárů. Páťa je hrdina a ještě nám nabere vodu. Vaříme v bezpečí moskytiéry a přemýšlíme, jestli by nestálo za to se radši vyčůrat do lahve. No… asi ještě vylezeme, ale rozhodně obrnění v nepromokavém oblečku!
