Konečně se v noci ochladilo, takže můžeme být zalezlí ve spacáku. To se hned spinká jinak. Jen ráno vstáváme ještě za tmy. První, co slyšíme, je: bzzzz, bzzzz. Ti krvechtiví hajzlíci snad nikdy nespí! Sotva vystrčíme prst ze stanu, už se do nás pustí. Neskutečný.
První míle jsou hodně svižné. Je tu super trail a rovinka. Ideální. Les působí úplně mysteriózně – ze stromů visí takové vousy lišejníků.
Jen teda ti komáři jedou. Tady už je to tak hrozné, že nás ožírají i za chůze. To chci vidět, jak se nasnídáme. Dojdeme k chatě, kde si napumpujeme vodu. Není to s bzíkavcema tak šílené, takže se i najíme.
Postupně se les začíná střídat s otevřeným lávovým polem. Po těch kamenech se moc dobře nejde, trochu nás to zpomalí. Naštěstí to není tak hrozné, jak jsme čekali. Většinou je tu z takových červených kamínků vysypaná cesta.
Po obědě dojdeme k potoku, kde se potkáváme s holčinou, která si prochází jen Oregon. Před 7 dny začala. Když odcházíme, ještě sem dorazí Češka Bára. Zatím jsme se nepotkali. Chvíli si povídáme. My vyrážíme do kopce. Ano, v placatém Oregonu je další kopec. Zatímco dojídáme sušenku, Bára nás dojde. Zbytek dne jdeme spolu. Rozhodne se kempovat s námi u Labutího jezera.
Není tu tolik komárů, a tak se odvážíme vykoupat. Jezero má tedy pěkně bahnité dno, ale i tak to oceníme. U večeře si sdílíme dosavadní zážitky z PCT.
