Pátek
Jet lag nás dostal. Od čtyř ráno už náš mozek ne a ne pochopit, že je pořád noc. Tak jsme se vydali na snídani brzy. Aspoň budeme mít dost času všechno zařídit.
Cesta po San Diegu nás nevyhnutelně zavedla do REI – místního outdoorového ráje. Od našeho hotelu u letiště je to ale docela kus. Chtěli jsme jet městskou dopravou, jenže lístky se prodávají jen na větších zastávkách. Tak jsme vyrazili pěšky. Tady se ale zjevně chodí jen autem. Byli jsme jediní chodci, kromě pár bezdomovců.
Po chvíli chůze, tramvají a dalším pěším úseku jsme se dostali na úplný okraj města – a bylo to boží! REI je fakt vybavený na všechno, co hiker potřebuje. My už jsme jen dokupovali pár drobností.
Zapsali jsme se do knihy PCT hikerů a hned si nás odchytla moc milá babča, která nám poradila s členstvím v jejich klubu. Díky tomu máme roční záruku na všechny věci, co jsme tam pořídili. Byla vážně skvělá – provedla nás placením, nechala nás vybalit nákupy rovnou na pokladně a zbavit se obalů. Musela jsem se s ní vyfotit!
Ještě jsme potřebovali nakoupit jídlo na první úsek, tak jsme zamířili do Walmartu. A teda – to jsme nečekali. Obrovské regály, milion druhů všeho, totální informační přetížení. Po chvíli jsme už chtěli jen ven. Odcházíme s batohem a dvěma igelitkami… možná jsme to trochu přehnali.
Na hotel jsme se vrátili městskou dopravou, dali si něco dobrého k večeři a večer jsme věnovali přebalování zásob. Všechno, co jde, přebalit do zip-lock sáčků – obaly bychom jinak museli tahat s sebou.
Nakonec se to do batohů nějak nacpalo. Ale jo, vzali jsme si toho moc. To se časem naučíme.
Sobota
Páťa včera domluvil moc milou slečnu, která nás dnes ráno vyzvedla a odvezla do kempu v Campu, kde strávíme dvě noci před startem. Po cestě jsme ještě nabírali rakouský pár, se kterým jsme původně plánovali sdílet Uber.
Naší trail angelku Rochell jsme přemluvili, aby vzala i svého psa jménem Bombay. To jméno je geniální! Tati, myslím, že takového psa bys zvládl i ty.
Rochell nás vysadila u Green Store (ano, opravdu je zelený). Rakušáci šli vyzvednout balíčky, my zamířili na poštu. Ať tam všechno je! Pán nám vydal všech pět balíků – a my jako správní hikeři hned vybalili na zemi před poštou. Zastavil se u nás pán, jestli jdeme PCT, a hned nás začal zpovídat. Amíci jsou hrozně kontaktní.
Krabice jsme odnesli zpátky na poštu a vyrazili s naloženými batohy do kempu. Je to asi půlhodinka pěšky. A vedro! Jsme v mikinách, abychom se nespálili hned první den.
V kempu jsme si chtěli udělat cool fotky s výbavou a postavit stan. Jenže fouká tak silný vítr, že všechno, co jsme položili na zem, okamžitě odcházelo po svých. Takže první stavění stanu je rovnou zkouška ohněm. Ale zvládli jsme to!
Jdeme se seznamovat s ostatními. Všichni jsou hrozně přátelští a upovídaní. Na oběd si dáváme vyhlášený sendvič ze Zeleného obchodu a zbytek dne se tak nějak flákáme a kecáme s ostatními hikery. Večer přijíždí další mikrobus lidí a kemp ožívá.
V šest začínají přednášky o přežití – heat exhaustion, hypotermie, výšková nemoc, brodění řek, jak odhadnout množství vody v poušti a v suchém kempu (tam, kde není žádná voda). Před spaním jsme zase o něco moudřejší. Do stanů zalézáme v hikerskou půlnoc – v devět večer.
Neděle
Kolem šesté už slyšíme syčení karimatek. Většina lidí dnes startuje. Z přístřešku hraje hudba a Papa Bear (jeden z trail angelů) peče palačinky na grilu. Přidáme si i banán, kafe a sedáme si ke skupince, se kterou zítra vyrážíme.
Když ostatní vyrazí, jdeme se podívat na Southern Terminus – dřevěný monument na mexické hranici, kde se každý fotí na začátek cesty.
V poledním vedru se vracíme zpátky do přístřešku a užíváme si gauče, signál, elektřinu, tekoucí vodu a další „normální“ věci, které teď nějakou dobu nebudeme mít. Protáhneme se ještě na cestě pro limču a pak už jen odpočíváme a vítáme nově příchozí hikery.
Sprcha tu sice není, což mi trochu rozhodilo plán. Ale zvládla jsem se „vykoupat“ v umyvadle, dokud je teplo. Večer nás čeká opáčko přednášek – tentokrát víc na pohodu.
Hlavní večerní poznatek? Tati – ty brambůrky do tortil nejsou vůbec blbej nápad. Hikeři je dřív jedli místo elektrolytů – mají v sobě sůl i potassium, což je i v banánech. A co si dáš před maratonem? Banán! Prý to pomáhá proti křečím.
Večer ještě pár hlášek od trail angelů:
Papa Bear: „Do Kanady nedojdete krok za krokem, ani míli za mílí. Dojdete tam od jednoho vodního zdroje ke druhému.“
„When the weight goes down, thumb goes up.”
