Středa
Poslední obídek u maminky (měli jsme kachnu), poslední kafíčko doma, poslední pusinky se sourozenci, poslední zamávání mamince na nádraží a papá!
Tak my vážně jedem.
Čeká nás čtyřhodinová cesta do Mnichova. Celkem nuda, až na hraniční kontrolu v Německu. Na hlaváku jen sejdeme dolů do takovýho metrovlaku, co na rozdíl od Prahy jede rovnou na letiště. My ale radši nechceme spoléhat, že budou německý vlaky bez zpoždění, takže máme hotel u letiště. Sežrat řízky v posteli, přebalit batohy – jeden jako příručák, druhý v IKEA tašce do podpalubí – a dobrou.
Čtvrtek
Ráno v klídku vyrážíme na snídani. Kafíčko, čerstvý houstičky a lívanečky – to si teď musíme ještě pořádně užívat. V 9:15 už postáváme před hotelem a čekáme na odvoz na letiště. Vypadá to, že jediný háček je naše odbavený zavazadlo. Kiwi nám za něj sice vrátilo prachy a napsalo, že si ho máme odbavit sami přes Lufthansu. Divný? Jo. Ale co, nějak to dáme.
Na letišti jsme s předstihem, chceme se v klidu zorientovat a vyřešit ten batoh. Letíme ve 12:40 přímo do San Diega. Jenže na tabuli – žádnej takovej let. Jdeme zkusit druhou budovu… a taky nic.
Snažím se nepanikařit. Patrik vyráží na informace zjistit, co jako máme dělat. Nejdřív si nás přehazujou jak horký brambor. Letenky máme platný, ale ten náš let prostě nikdo nikde nevidí.
Zaměstnanec č. 1 (paní na informacích) vypadá dost bezradně a říká, že další let do San Diega je… v sobotu. (Připomínám, že je čtvrtek.) Volá si nadřízenou. Zaměstnanec č. 2 (paní nadřízená) přichází, znovu vysvětlujeme, že máme letenky do San Diega, ale ten let prostě neexistuje. Vezme si Páťův telefon, zamává, ať jdeme s batohama za ní. Jdeme teda k další přepážce.
Zaměstnanec č. 3 (paní na odbavení) hledá náš teď už naprosto fiktivní let. Šprechtí německy… a nic. Jdeme zpátky. 1 říká, že nás asi přebookujou, tiskne papírek a posílá nás na „speciální přepážku č. 11“.
Tam odevzdáme zavazadla, dojdem k okýnku, podáme dokumenty. Zaměstnanec č. 4 (slečna) se mile ptá, s čím může pomoct. Tak znovu: letíme do San Diega ve 12:40, ale let… jaksi… není. Chudák slečna kouká do počítače a vůbec netuší. Zaměstnanec č. 5 (zkušenější paní vedle ní) si nás vezme do parády. Nejdřív to svedli na kiwi a poslali nás, ať jim zavoláme. Ale když zjistili, že jsme letenky kupovali už v prosinci, rozjelo se detektivní pátrání. A hle! V zimě ten let opravdu existoval, ale pak změnili řády a kiwi se to asi „jaksi“ nedozvědělo. Prý to normálně nedělají, ale protože Lufthansa byla původní provozovatel, cítí se za to zodpovědní a zkusí nám pomoct.
Tou dobou už googlím náhradní lety – všechno za 35 tisíc a výš. Pecka.
Možná jsme vypadali fakt zoufale, možná to byla fakt chyba Lufthansy. Každopádně se podařilo – přebookovali nás do odpoledního letu do San Francisca, kde přestoupíme na spoj do San Diega. Nic nedoplácíme, sedíme spolu. Ptaly se nás, jestli nám to takhle vyhovuje. Jako… jo! Díky!
Dostáváme komplet nové letenky, ještě nám i zadali adresu hotelu. Nakonec ten den bude delší, ale snad dorazíme. A díky časovému posunu možná i dneska!
Uf. Tolik adrenalinu a pořád jsme v Německu. Jdeme to rozdejchat někam do kavárny. Patrikův táta nám mezitím píše, že dneska do San Diega opravdu nic neletí. Díky, už víme!
My se tím dnem prožereme. Kafíčko na uklidnění, pak mekáč na oběd a mezitím řešíme, jak to teda je s tím zavazadlem. Jdeme na self odbavení s naší profi IKEA taškou… a ejhle! Má přes 9 kilo. Limit jsou dvě tašky po 8 kilech. Ale to nás nerozhází – vyndáme oblečení a pár věcí, co půjdou nahoru. Přeházíme to k Páťovi do batůžku. Letištní kontrola č. 1, vše v pohodě. Pak couráme mezi bránami, protože nás čeká 11 hodin v letadle.
Kontrola č. 2 a za chvilku už se naloďujeme. Bohužel naše zaplacená místa u okýnka v tom neexistujícím letu se nepřevedla. Sedíme vzadu u hajzlíků, ale aspoň vedle sebe – a ještě máme vedle sebe jedno volný místo. Zlato.
Let je nekonečnej. Letušky ale celkem kmitají, takže si po chvíli připíjíme GTčkem (mami – gin s tonicem!), dostaneme první čtyřchodové menu a pak už jen filmy, knížka, chabý pokusy o spánek. Před přistáním další jídlo. A jsme v Americe!
Mysleli jsme, že nám přeloží zavazadlo a že imigrační kontrolu si dáme až v San Diegu. Haha. Samozřejmě ne. Vnitrostátní let letí za 2,5 hodiny a my stojíme ve frontě na imigrační v San Franciscu. Patrik suše: „Hmm, tak to nestihneme.“
Naštěstí fronta odsýpá. U přepážky nás čeká paní, která nechápe, proč bychom chodili půl roku pěšky po Americe. Pak nechápe, co Patrik dělá za práci. Ale když zjistí, že máme dost peněz, jen se ptá: „Co vás to jako popadlo?“ Tak říkám, že prostě chceme dobrodružství, než si třeba založíme rodinu. A ona na to: „Jak dlouho jste married?“ Já se směju. Patrik vysvětluje, že jsme spolu 6 let, ale svatba nebyla. A ona na něj: „Jak jako že nevíš, jestli si ji vezmeš? Chceš ji táhnout půl roku s batohem, jestli to přežije, a pak se uvidí?!“ Směju se až do výdeje batohů.
Odbavujeme znovu IKEA tašku, checkujeme se na let do San Diega. Další letištní kontrola, sedíme u gatu. Přeletem už nás oba sejme únava a celou hodinku letu v podstatě prospíme 😴 .
A najednou jsme v San Diegu! Žádná další kontrola, jen vyzvednout batoh a ven. Berem Uber na hotel, sprcha, spánek. Den měl 31 hodin. A spánku moc nebylo. Tak uvidíme, co to s náma udělá…
