Pořád vstáváme před šestou úplně sami od sebe. V batůžku už začíná mít všechno svoje místečko – organizace level pokročilý. I přesto nám sbalení celého domečku pořád trvá asi hodinu a půl. První chladné míle dneska vedou lesíkem – moc příjemné.
Naše speciální motivace? Mount Laguna. Míříme rovnou na druhou snídani do kavárny. French toast, kafíčko, horká čokoláda… mňamky! Postupně se tu scházíme s dalšími hikery – většinu už známe, ale pár nových tváří přibylo.
Ještě si skočíme do obchůdku, protože opalovák už skoro došel. A samozřejmě neodoláme chlazené limče. Ale teď už vážně vyrážíme dál. Dneska nechceme nic podcenit – když vidíme konec stromů, rovnou ve dvanáct kempíme ve stínu. Plán: přečkat nejhorší pařák. Hlad zatím nemáme, takže pozdní oběd bude až za čtyři míle – u vody.
Po siestě vyrážíme dál. A zrovna míjíme úplně přenádherný výhled (spoiler: budeme se nad ním rozplývat z různých úhlů celý zbytek dne).
Šlapeme si nadšení krásou přírody, když najednou:
„Aaa, málem jsem zapíchla hada hůlkou!“
Patrik s klidem: „No jo, musíš dávat větší pozor.“ Chvíli dupeme, až se 🐍 odplazí z trailu. Jsme trošku poprdění.
U vody potkáváme dva pány. Dáme si rychlý oběd, protože čas běží, a pokračujeme. Ještě čtyři míle ke kempu.
Po cestě nás potěší první opravdový milník – značka, že máme za sebou 50 mil na PCT! Chvíli nato mě čeká další šok.
„Ty jsi šlápl na hada!!!“
Patrik si v klidu sundá brýle: „Fakt? Já ho neviděl.“
Aha, a kdo že to má dávat pozor, prosím? Had přežil, já počkala, až zmizí z cesty, a pak hurá do kempu. Trošku už nás bolí chodidla.
Na místě sedí na lavičce dva starší hikeri. Sundáváme batohy a oni na nás:
„Kam chcete dneska dojít?“
„Ehm, sem?“
Aha, tak tady se prý kempovat nesmí. Další spot je o dvě míle dál. Jsme z toho trochu rozbití, protože podle FarOutu tohle místo normálně funguje. Co se dá dělat – nabereme vodu na suchý kemp a šlapeme dál. Výhledy jsou fenomenální, ale začíná být pozdě a únava se hlásí.
Naštěstí nás zachrání kouzelný moment – u silnice parkují auta a jeden týpek s pejskem na nás:
„Hej, nechcete trail magic?“
Cože? No jasně! Vychlazená sodovka z trailového nebe zvedne morálku jako nic.
Ale euforie netrvá dlouho. Dorazíme na místo, které jsme měli vyhlédnuté – a je plno. Náš stan se prostě nevejde. Patrik má navíc u sebe o dva litry vody víc – a teď ještě vyráží na průzkum. Já už jsem dneska grogy.
Nakonec kempíme u Fina, kterého jsme potkali ráno v kavárně. Náš stan se sem spíš nevejde než vejde, ale není čas na hrdinství. Přístupný máme jen jeden vchod, rychle se nastěhujeme a zalezeme.
Vaříme ve stanu, zuby prostě počkají na zítra. Dobrou!
