Dnes máme na trailu jediný úkol – dojít 10 mil k silnici před polednem, kdy jede shuttle. Rychle pobalíme a vyrážíme. Až do snídaně je to celkem jednoduché. Druhá půlka je ovšem do kopce – a to už je trochu jiná písnička.
Rozhodujeme se kousek vynechat a dojít po prašné cestě. Ke konci nás míjí auto. Jak už jsme zvyklí, máváme. Pokračujeme dál, jenže najednou to samé auto couvá zpátky k nám. Co to? „Hi, nepotřebujete náhodou do Trout Lake?“ Jo, to by se nám hodilo! Ještě ani nestihneme pořádně odpovědět a už sedíme na korbě. U silnice nabíráme Dougha a Veary. Tohohle týpka stopli, a on se jich zeptal, jestli náhodou nemá vzít i ty dva, co potkal na cestě. Uf, naštěstí řekli, že jo.
Vysazuje nás přímo u restaurace. Co se dá dělat – dáme si burger. Napapaní si to štrádujeme do obchodu pro resupply. Potom zajdeme na poštu pro boty, které jsme si sem objednali. Jenže… tady nejsou. Cože? Patrik se koukne a zjišťuje, že obchod naši objednávku zrušil, přestože platba proběhla a oni ji potvrdili. Nepřišel nám žádný e-mail, nic. Sakra.
Tak to je průser. Zkoušíme napsat trail angelovi, ale bohužel je na víkend pryč. Och. Jdeme si dát sprchu a nějak to pak vyřešíme. Páťa domluvil noc v obytňáku u trailangelky na zahradě. Jsme tu ještě s jedním párem. Nakonec se nám podaří sehnat paní, která by nás zítra dopoledne mohla vzít do obchodu a zpátky. Snad tam budou mít naše boty ve správné velikosti.
Dáme si sprchu, pověsíme prádlo a vyrazíme na pizzu s Doughem, Veary a Owlem. Je to skvělá véča s kamarády. Než to rozpustíme, každý si ještě objedná zmrzlinu nebo milkshake. Mňamka. Teď už nás čeká noc v přívěsu, kterému upřímně moc nevěříme, že se nerozpadne.
