Dneska se zase jde makat. Vstáváme, dobalujeme batůžky a užíváme si snídani. Loučíme se s pejsky i Emou, kteří nás tak krásně pohostili u sebe doma. V 9 nás vyzvedává takový dědula. Po cestě na trail povídá a hlavně hodně vyzvídá – s každým si dělá vlastní rozhovor a dokonce si to nahrává na telefon.
Na parkovišti ještě objednáváme nové boty. V tom shonu ve městě jsme na to nějak pozapomněli. No a než se rozhýbeme, přijde týpek s tím, že tu teď bude dělat trail magic. Když chvíli počkáme, bude sodovka a hot dog.
Sice jsme zrovna vyrazili z města, ale proč ne. Povídáme si, házíme frisbee pejskovi. Kluci nám tu ukazují, jaké produkty po svém hiku začali vyrábět. Páťa si nakonec koupí nový dry bag se zipem a na ochutnání si bereme dehydrovanou pálivou omáčku.
Ve dvanáct konečně vyrážíme – s plnými bříšky a batohy nacpanými zásobami z města. Samozřejmě hned do kopce.
Výhledy jsou docela pěkné. Zase je vedro. To by mohlo být motto PCT: „Je horko a šlapeme do kopce.“
Ke sváče dojíme pizzu ze včera, kterou jsme nasáčkovali do ziploku. Seběhneme trochu dolů k jezeru pro vodu. A pak už celý zbytek odpoledne jen do kopce.
Naštěstí máme naplánované kratší míle. Už víme, jak to bývá s těmi odchody z civilizace – nevyspalí, přejedení, s těžkými batohy, a hlavně pomalí.
Dojdeme k jezeru, kde plánujeme spát. Už tu stojí pár stanů, tak chvíli hledáme volné místečko. Nakonec najdeme krásné místo nad jezerem. Postavíme stan a rychle si skočíme dolů smočit nožky. Jenže se nějak rozfoukalo a pěkně ochladilo.
Vaříme venku v mikinách, ale jídlo si nakonec bereme do stanu. Fujky, to je najednou kosa. Rychle do spacáku!
