Máme naplánovaný kratší den, takže si můžeme přispat až do šesti. To jde! Než vystrčíme čumák ze stanu, preventivně se obrníme do nepromokavých kalhot a nasadíme síťky proti hmyzu. Není to takový mordor jako včera, ale riskovat se nám fakt nechce.
Vyjdeme z lesa a kráčíme po alpské louce s parádními výhledy na hory. Je trochu zataženo a občas na nás dokonce spadne pár kapek.
Potkáváme dost lidí, kteří jdou proti nám — skupinky víkendových výletníků i několik PCTčkařů, co jdou z opačné strany, tedy od severu na jih. Po obědě se vyčasí a sluníčko se na nás konečně usměje.
Vcházíme do oblasti s obsidiánem. Všude po zemi se třpytí drobné úlomky tohohle černého lesklého kamene, místy už i větší kusy podél stezky. Konečně dorazíme k potůčku a nabíráme vodu. A že je tu živo! Okolo poletuje spousta motýlků.
Ujdeme asi dvě míle, když potkáme dayhikera, kterého napálil neexistující potůček — do mapy byl zakreslený, ale realita je suchá. My klasicky neseme trochu víc vody, než potřebujeme, takže mu já i Páťa s radostí část dáme. Má fakt radost.
Cesta dál vede přes lávové kameny. Není to zrovna pohodlné, a navíc to pořád stoupá. Ale ty výhledy! V dálce se rýsují tři výrazné vrcholy. Každý jiný a úplně odlišný od krajiny, kterou právě procházíme.
Na svačinu zastavujeme u potůčku, který doslova vyvěrá ze země. A máme společnost — dotírá na nás chipmunk, až Páťovi upadne kus sušenky. No, aspoň jsme ho konečně stihli vyfotit!
Do kempu už je to kousek. Krajina se neustále mění — teď zrovna procházíme barevnou rozkvetlou loukou. Dnešek je opravdu nádherný. A najednou zase lávové kameny a výhled na hory. Fakt dechberoucí.
Večeříme v klidu venku, protože — světe div se — tu nejsou vůbec žádní komáři! Jídlo je dnes trochu „co foodbag dal“, protože jsme to při posledním nákupu trochu blbě spočítali a chybí nám jedna plnohodnotná večeře. Ale zásoby máme, tak to nějak spytlíkujeme. Zítra už to máme k silnici a do města jen kousek. Tak dobrou!
