Sotva trochu vysvitne sluníčko, máme tak krásné výhledy, že se vstává úplně samo. Teda… skoro. Poslední dny jsou docela dlouhé, takže se necítíme úplně odpočatí. Možná jsme to s tím plánem na tenhle úsek trošku přehnali. Teď už nám ale nezbývá než dojít, co jsme si naplánovali. U řeky musíme nabrat vodu skoro na celý den. To je zase váha!
Hnedka takhle před snídaní nás čeká výstup na nejvyšší bod na PCT za celý Oregon — a jak brzy zjišťujeme, i za celý Washington. Není to žádné prudké stoupání. Nejsem si úplně jistá, co jsem čekala, ale rozhodně ne nic. Jo, přesně to tady je. Cedule označující „vrchol“ uprostřed stromů. Toť vše. Jsme z toho trošku rozčarovaní, tak si ty žádné výhledy užijeme aspoň při snídani a pokračujeme.
Při cestě dolů se z ničeho nic vyrojí asi bambilion krvežíznivých zmetků. Nepomáhá ani to, že jsme v pohybu. Repelent to trochu zlepší. Naštěstí to netrvá dlouho a zase je to snesitelné.
Po obědě jdeme takové hluché míle. Šlapeme lesem, cesta docela ubíhá, ale výhledy dneska nic moc. Kolem páté dojdeme konečně k vodní kešce. Dobereme vodu a prozkoumáme místní hiker box. Odsud se vydáváme doporučenou zkratkou k resortu u jezera, kde si chceme zítra dokoupit zásoby. Bára se od nás odpojuje, protože pokračuje po oficiální trase PCT.
Vypadá to, že si dneska střihneme rekord v počtu ušlých mil. Máme toho ale plný brejle. Kempíme u jezera spolu s Rockie a Roses, které jsme potkali včera u trail magic. Ošplouchneme nohy, pokecáme u večeře a už se moc těšíme, až se zaboříme do karimatky.
