Až naprší

Hned zrána kontrolujeme stav Páťova oka. Tvrdí, že je to lepší. No… nevím. Když šel v noci čůrat, málem nám zbořil stan.

Vyrážíme za krásného východu slunce dolů k jezeru.

Lesem se brodíme za doprovodu šílených komárů – nejen že koušou, ale ještě bzučí jak o život.

U snídaně už nám dojde trpělivost a pořádně se narepelentujeme.

Dnešek se šlape výrazně líp. Patrik už nezakopává každým druhým krokem a tempo máme zase docela normální.

Jenže před obědem nás trošku vypeče voda – zvyklí na časté potůčky jsme teď 5 mil bez ničeho.

Nakonec si dojdeme až k řece.

Po jídle nás čekají dva kopce.

Do stoupání začnou běhat mraky a Garmin profi hlásí 30 % déšť. Tak uvidíme.

Nakonec padají tři kapky a konec.

Přehoupneme se přes jeden vršek a sestupujeme dolů.

Před druhým výstupem nabíráme vodu a vynášíme si ji nahoru.

To tu dlouho nebylo.

Výhledy jsou parádní – před námi obrovské Lake Tahoe a v dálce bouřka, co se zase pomalu blíží.

Začne kapat, přidají se k tomu kroupy. Nakonec zůstáváme pod hranou lesa a čekáme, až se to přežene.

Do kempu nám chybí jen půl míle.

Přidávají se k nám ještě tři další hikeři.

Po asi 20 minutách je to nejhorší pryč a vyrážíme dál.

Na vrcholu vyhlížíme místo na stan a kousek ode mě si v klidu vykračuje srnka. Úplně mě ignoruje.

Stavíme náš domeček, vaříme večeři a zalejzáme.

Bouřková pauza nám sice zabránila v dřívějším zakempování, ale jinak parádní den.