Poznatek číslo jedna: není taková zima jako včera. Poznatek číslo dva: boty a ponožky máme úplně durch. No jo, včerejší brody se připomínají hned od rána. Vyrážíme rovnou do kopce, takže se aspoň rychle zahřejeme.
Stoupání nám dává zabrat, ale taky posouváme hranice splynutí s přírodou. Hned u trailu potkáme nějakou „slípku“ s kuřaty – úplně v klidu si převede svoje pípající děti přes cestu, jako bychom tam ani nebyli. Takový poklidný provoz v divočině.
Na dnešní první vrchol dorážíme akorát na snídani, kterou si užíváme na sluníčku s výhledem. Kolem jezera pokračujeme dál do dalšího stoupání. Čeká nás seriózní brod, ale nakonec je to klidná řeka, jen voda sahá do půli stehen. No, mokré boty budou i zítra.
Za další kopec dostaneme „odměnu“ v podobě šílené cesty dolů. Fakt už nevíme, kdo tenhle trail navrhoval, ale evidentně si liboval ve skalách, balvanech a ničení kolen. Tyhle nekonečné výstupy a sestupy nás už začínají docela štvát. A normální pěšina by občas neuškodila!
Před dalším stoupáním si dáváme pauzu na oběd u majestátního stromu s výhledem. Páťa tohle místo vychytal parádně. Klidně bychom tu zůstali dýl, ale trail volá.
Dorážíme na poslední vrchol dne a opět začíná klasika – sestup a brod. Nohy vymáchané, ale už to neřešíme. Začínáme pozvolna stoupat dál – střídají se zelené lesy a kamenité úseky, takže to celkem odsýpá.
Po šesté přicházíme na podmáčenou louku, kde chceme zakempit. Krásné místo, výhledy, klid… jen s jedním háčkem – asi pět milionů komárů! Tohle je největší invaze za celý trail. Okamžitě padá rozhodnutí – večeře ve stanu. Jinak bychom přišli o všechnu krev.
Zalézáme dovnitř, vyvraždíme první vlnu útočníků, a konečně se v klidu najíme. Pak zuby a další čistka. Sotva připravíme spaní, začíná pršet a hřmí. Snad nedorazí medvěd – ale po dnešku by nás asi ani nevzbudil. Dlouhý den, tak jen zavřeme oči a posloucháme déšť dopadající na stan.
