Dneska nás čeká zase jeden z těch normálních trailových dnů. Ráno pobalíme věci, nasnídáme se a jak jinak než vzhůru do kopce. Holanďani vyráží dřív – Mark má puchýře, takže asi půjde pomaleji. Timo a Lea si zase dávají snídani až po cestě, takže nás taky předběhli.
Já mám nějaký namožený „klesací sval“ v holeni, takže jsem výjimečně ráda, že jdeme do kopce. Cestou míjíme naši snídající partu a pokračujeme dál až k vodní kešce. A tady přichází překvápko – keška je vybavená nejen vodou, ale i židlemi (luxus!), hiker boxem a knihovnou. Najdeme tam dokonce i nějaké stolní hry. Dáváme si pauzu na svačinku a čekáme na ostatní.
Se Švýcary se domluvíme na obědovou pauzu za 4,2 míle a pokračujeme. Počasí nám přeje – je teplo, ale sluníčko se často schovává za mraky. Opět se blížíme k ráji větrných elektráren, takže víme, co nás čeká – vítr. A hodně. Naplánované místo na oběd nemůžeme najít, ani žádné závětří, tak prostě šlapeme dál. Nakonec přece jen nacházíme strom a pod ním stín – závětří sice žádné, ale lepší než nic.
Do plánovaného kempu zbývají jen něco přes čtyři míle. Dáváme si tedy na čas a odpočíváme. Když pak vyrážíme, vítr ještě zesílí. Nejde o stálý vítr, ale silné a nárazové poryvy, které nás hážou ze strany na stranu. Soustředím se jen na chůzi a hlídám si, aby mi neuletěl klobouk – a v tom si na poslední chvíli všimnu hada! Schovával se za křovíčkem a najednou slyším typické chřestění. Poprvé! Je docela malý a naštěstí se hned plazí pryč.
Vítr nám dává zabrat až do kempu. Naštěstí jsou místa relativně chráněná, ale zvuky větru kolem větrníků jsou fakt šílené. Páťa jde na průzkum k vodní kešce. Dlouho se nevrací, ale pak přichází s igelitkou – potkal silničního trail angela, který mu dal limonády a sušenky. Paráda!
Před večeří se trochu protáhneme a pak klasicky večeříme s Timem a Leou. Mrkneme na předpověď – no super, varování před silným větrem! Poryvy mají dosahovat až 80 km/h. Skvělý nápad, spát zrovna tady, v oblasti větrných elektráren…
Když už se chystáme zalézt do spacáků, dorazí ještě Cookie. Vítáme známou tvář a jdeme si lehnout – ideálně tak, aby nám neuletěl stan.
