Krátká a horká noc není zrovna ideální start do dalšího dne. Navíc nám spaní ztěžuje i vlak, který burácí kolem i pozdě v noci. Když zazvoní budík v pět ráno, není lehké vstát – ale víme, že je to lepší než jít celý den ve vedru. Balíme stan a vyrážíme, jak jinak než do kopce.
Krajina se během chvíle zase úplně proměnila. Znovu se kocháme nádhernými výhledy, jen kdyby do toho nesvítilo to zatracené slunce. Teplota dneska vyšplhá až na 33 °C a horko je brzy cítit i odspodu – písek se rozpaluje jak pánev. Cestou nás čeká průchod tunelem pod silnicí, kde potkáváme jednoho opravdového trailového mazáka. Má za sebou už všechny tři velké americké traily – PCT, AT i CDT – a letos se je rozhodl projít v jednom roce. Blázen! Teď je na PCT teprve 12. den a už má za sebou celý Appalachian Trail.
Zpátky do naší reality. Procházíme kolem neuvěřitelných skalních útvarů a brzy začínáme potkávat výletníky z města. U jedné skály máme pocit, že ji známe z filmu… jen si vzpomenout, odkud!
Vedro nám začíná brát sílu. Poslední část dnešní trasy vede podél silnice v Agua Dulce – a to je poslední kapka. Když míjíme nápis icecream, nemáme šanci odolat. Skončíme s ledovou kávou v klimatizované kavárně a trávíme tam skoro hodinu. Ooooh, to bodlo! Zbytek cesty do kempu Oasis už zvládneme krásně vychlazení.
V kempu je už spousta hikerů – některé známe, jiné potkáváme poprvé. Zabíráme si flek na stan, protože tu není moc místa, a jdeme si sednout do stínu popovídat s Liou a Timem. Přes úmorné vedro se nám nakonec podaří vyprat oblečení a připravit balíček s jídlem, který společně posíláme do další zastávky – Hiker Town.
Za odměnu dostaneme ledovou tříšť a po sprše vyrážíme na večeři s Marlon a Whistle. Mexické jídlo je výborné. Marlon mi věnuje jehlu, abych si mohla zašít batoh po zásahu veverky, a nitku nacházím v hiker boxu. Snad to zítra nějak zbastlím. Teď už jsme ve stanu a doufáme, že se konečně trochu ochladí.
