Ještě než vůbec stihneme sbalit stany, míhají se kolem nás tři skupinky běžců. Aha, sobota! Loučíme se s Timem a Liou s plánem, že se potkáme na oběd v mekáči. Jo, fakt se na to těšíme? Strašně moc! Ale nejdřív je před námi ještě skoro 12 mil.
U ranního potůčku, kde dobíráme vodu, potkáváme Ocean – taky ze Švýcarska. Zrovna jsme se viděli poprvé, ale hned navrhuje, že bychom mohli sdílet ubytko ve Wrightwoodu, protože to tam má být pekelně drahý.
Motivace na cheeseburger a hranolky je silná – z „oběda“ se rychle stává plán na brzký oběd. V 10 hodin si dáváme sušenku a zjišťujeme, že jsme už v půlce. To dáme!
Cesta nás vede po nádherné hřebenovce… nebo spíš měla by vést, protože jdeme přímo do mraku. Všude kolem bílo, výhledy žádné. Děláme si z toho srandu a teatrálně ukazujeme doprava i doleva: „Koukej na ten dechberoucí výhled!“ A v hlavě mi začne nonstop běžet „Bílá, bílá, bílá, bílá…“ z Včelích medvídků. Další tři míle do žluté mlhy jsem to už nedokázala vypnout.
A je to tady! Cedule u silnice s odbočkou k mekáči. Skoro poskakuju radostí. Uvnitř to vypadá jako hiker base camp – všude batohy, bílý ponožky a spokojení lidi. Objednáváme jídlo asi tak pro čtyři osoby a letíme si umýt ruce. Uvnitř to žije – dohodneme se s Ocean, Dinou a Bear Fuckerem (ano, přezdívky jsou tu kreativní), že si pronajmeme chatu ve Wrightwoodu.
V mekáči prosedíme asi dvě hodiny jako totální hiker trash. Milujeme to. Ale trail volá – domlouváme se, že dneska ještě popojdeme skoro šest mil ke známé vodní kešce. Bříška máme plná, bederáky se skoro nedají zapnout, ale vyrážíme. Každý po svém tempu. S Páťou se zakecáme tak moc, že cesta uteče jako nic.
Na místě se nakonec potkáváme všichni. Stavíme stan, večeříme s Timem a Liou na židlích, které tu prostě jen tak jsou pro hikery. Postupně dorazí i ostatní – krásný večer s přáteli, sdílenými historkami a pohodou.
V sedm už jsme všichni zalezlí ve spacácích. Dobrou noc, děcka.
