Ráno na sebe s Páťou mrkneme a domlouváme se, že si dopřejeme luxus – vylezeme až o hodinu později, až začne svítit sluníčko. Potřebujeme, aby sníh alespoň trochu povolil. Válení ve spacáku? Paráda!
Po snídani nám April (už víme, jak se jmenuje!) vrací powerbanku se slovy, že jsme jí zachránili a na oplátku nás zve na hamburger. Milé!
Vyrážíme směr Fuller Ridge – úsek, který nás dnes čeká, měří asi tři míle a je trochu strašákem, protože je na severní straně hory, kde sníh pořád drží.
Začátek sestupu je ještě trochu do kopce, ale rychle jsme na hřebeni, kde začíná pravá sněhová zábava. Netrvá dlouho a nasazuju nesmeky. Páťa je ale nemá, takže volíme taktiku „já jako předchůdce“ – vyšlapávám mu do sněhu stopy, aby měl jistější cestu. Shrnutí? Bylo to náročné a postup vpřed hodně pomalý. Celý Fuller Ridge nám trval dvě a půl hodiny.
U lavičky, kde si chceme dát rychlou sušenku, potkáváme zase April a Magic Falcona. April nám vypráví, že i s nesmeky upadla a trochu si hnula kolenem. Slíbím jí, že jí ho za tři míle u potůčku zatejpuju.
Sestupujeme dál, konečně bez sněhu. Užíváme si nádherné výhledy a pohodlný trail. U vody se opět všichni potkáváme. Tejpuju April koleno, oni vyrážejí dál, my si chceme přefiltrovat 5 litrů vody a dát si oběd. Ale kdepak! April, které je prý 52 let, si zapomněla u potůčku telefon. Vysílám Páťu, ať jí ho donese – má lepší boty na běhání. A prý máme u April nově i večeři zadarmo.
Pokračujeme dál – ještě nás čeká sedm mil pořádného klesání. Krásně sledujeme, jak s každým krokem klesáme níž a níž. Dole už rozeznáváme větrné elektrárny. Jsme zpátky v nížinách!
Najednou – přímo před námi na trailu – přeběhne had. Udělám tři kroky a… leží tam další! Tentokrát se mu ale nechce uhnout. Není kudy ho obejít, takže čekáme. Přichází další hiker a společně hadovi vysvětlujeme, že jeho ocásek pořád leží na stezce a my fakt nehodláme riskovat.
Konečně můžeme pokračovat. Poslední dvě míle do kempu se vlečou a začínají nás bolet kotníky i záda – těch pět litrů vody je prostě znát. Trochu nám to ale zvedne náladu – slavíme náš další milník: 200 mil! Neuvěřitelné! Už jen 2 450 mil a jsme v Kanadě.
Procházíme kolem kempu, kde už je April. Koleno se jí hodně zhoršilo, ale byla tak hodná, že nám tam zabrala plácek na stan. Poděkujeme a rozhodneme se jít ještě o půl míle dál. Konečně jsme na místě. Stavíme stan – fouká tu sice vítr, ale máme fenomenální výhled: přesně tam, na ten kopec, kde jsme včera stáli.
