Měkoučká postýlka, to je požehnání. Válíme se do poslední možné chvíle, než vyrazíme na hotelovou snídani. Ta je naprosto luxusní – čerstvé ovoce, vajíčka… no prostě nádhera.
Z povinností nám zbývá dojít na poštu – poslat balík s nepotřebným vybavením Ádě do New Yorku, zásoby jídla do Paradise Valley Café a roztržený batůžek zpět do Hyperlite. Překvapivě nám totiž v pondělí ráno odepsali, byli velmi ochotní a domluvili s Páťou, že nám hodnotu batohu vrátí v kreditech. Nový už totiž mám.
Na poště je fronta, ale aspoň máme čas se zorientovat. Mají tu krabice všech velikostí. Vybavení a jídlo se v pohodě vejde, ale batůžek je dost velký. Naštěstí tu jsou Doug a Veari, kteří nám věnují jednu svoji krabici. Máme připraveno: dvě nadepsané zásilky a k batůžku máme předplacený štítek v mailu. Paráda!
„Nemáte uvnitř něco nebezpečného? Parfém, stlačené plyny?“
No, ehm… dáváme si tam dvě plynové bombičky.
„Aha, tak to nesmí do letadla. Musíte to přebalit a vytisknout speciální štítek.“
Tak jo. Bombičky ven, znovu do fronty. Dvě krabice už v pohodě, ale paní nám neumí vytisknout štítek k batohu. Musíme do knihovny.
Knihovna otvírá v deset – naštěstí za chvilku. Pán nám ukáže, jak přes expres Wi-Fi připojit mobil k tiskárně a už frčíme zpět na poštu. Jenže… najednou se zachvěje zem a ozve se hluboké hučení – jako když jede vlak.
Ou! První zemětřesení. Všichni to řeší, protože epicentrum bylo jen kousek od Julianu. Ale zásilky jsme zvládli, a tak se vracíme na pokoj, berem batůžky a vyrážíme k obchůdku s vybavením. Tady se dá zapsat na odvoz trail angelem zpátky na trail.
Jsme nervózní – má to být do kopce, dlouhé úseky bez vody, nevíme, jestli tělo fakt zregenerovalo, nebo to po pár krocích všechno zase ucítíme. Odvoz v 11 i 12 už má 3 ze 4 míst plných. Zkusíme počkat a zeptat se, jestli bychom se přece jen nevešli.
Vešli jsme se! Jedem zpátky na trail, pod most – tam, kde jsme skončili. Na rozjezd si dáme pizzu ze včera a jde se na to.
Sotva ujdeme pár metrů, staví u nás auto. Mladá holčina nám přiváží pomeranč a sušenku. Trail magic! Lidi jsou tu fakt neuvěřitelně milí. Ale teď už žádné vytáčky – funět do kopce a šlapat!
Za každým rohem se otevírá nové údolíčko, a na protějším svahu je už zase vidět trail. A takhle několikrát za sebou. Ale kupodivu se jde fakt dobře – sluníčko se občas schová za mraky a z nás opadá nervozita. A hlavně: nový batůžek se nese skoro sám!
Původní plán byl dojít 10 mil a zakempit na suchém kempu. Ale to bychom nebyli my – pokračujeme dál a nakonec stavíme stan míli před vodní keškou v půl sedmé. 12 mil za odpoledne – to je docela slušný výkon! Teď jen doufat, že tu nebude moc foukat.
