Dnešní ráno začínáme trošku hokusem pokusem – totiž coldsoak ovesnou kaší. Připravili jsme si ji už večer do kelímku od zmrzky a je to lahůdka. Navíc nám to ušetřilo spoustu času s ranním vařením. Poprvé vyrážíme ještě před sedmou!
Šlapeme převážně borovým lesem a je to docela po rovince. To je příjemná změna. Jediné, co nám cestu znepříjemňuje, je to masožravé křoví, které jsme potkali už na San Jacintu. Normálně nám svými ostrými drápy drásá po ránu prokřehlá stehna.
Jdeme rychle jak fretky. U vody potkáváme Scorea a Rubena. Oba si zapalují dýmku s travičkou. Přesně takhle jsme si představovali mladé amíky na trailu. My si dáme jenom sušenku a šlapeme dál. Na oběd snad budeme mít 12 mil. To se nám ještě nestalo!
Ou! Zrovna si tak dumám, co bude k jídlu – a na kládě se tu vyvaluje obrovský had.
To je teda fešák. Trošku tu ztrácíme trail, přelézáme kameny, ale nakonec přejdeme na druhou stranu řeky a objevíme zase značku. Tady si dáváme oběd – krásně ve stínu a u vody.
Po odpočinku pokračujeme na zbývajících 6 mil. Víte, co to znamená? Dneska ujdeme nejdelší vzdálenost vůbec za celou dobu na Pacifické! Jsou tu všude obří šišky a krajina je parádní. Poslední dvě míle už jsou trochu náročnější. Nic, co by nespravila sušenka.
Docházíme k prvnímu mostu, pod kterým u potůčku dneska kempíme.
Postavíme obydlí a jdeme se ještě za tepla trošku ošplouchnout. Páťa zkouší dokonce studenou večeři, kterou si připravil už u oběda – a už v myšlenkách posílá Jetboil pryč. Hihi, tak to jsem zvědavá. Já si dávám teplé těstovinky, trošku se protáhneme – a pak hup do spacáku.
