Takové vstávání bychom si mohli odpustit. Ve vodě nám plavaly kousky ledu. Brr! Snídáme tedy v teple spacáku a pak rychlý start, ať se zahřejeme. Dneska už i Patrik hikuje v mikině! To je co říct.
Jdeme hezkým borovým lesíkem a je příjemně. Užíváme si upravený trail, jen občas musíme přelézt spadlý strom. Počasí je tak akorát na dilema: mikina nebo bez? Dneska to nějak rychle utíká. Už je čas na oběd. Výjimečně si hledáme místo na sluníčku, abychom se prohřáli.
Na obloze jsou mraky, takže radši stahujeme na Garminu satelitní předpověď počasí. V noci má být -5 °C a za chvíli má začít pršet. Paráda!
Balíme spaní do nepromokavých vaků a jde se na ten oběd. Sotva dojíme druhou tortilu a chystáme se na dezert (Skittles) a šlofíka, přižene se mrak, hrozně se ochladí a začne… sněžit??? Cože?! Myslela jsem, že jsme v poušti.
Na sluníčku je teplo na košili, ve stínu na mikinu – a přitom poletuje sníh. Jsme z toho počasí úplně tumpachoví. Tak je to teda poušť, nebo co?
U posledního dnešního zdroje vody chytáme skvělý signál. Protože máme perfektní čas a už jen míli do kempu, dopřáváme si chvíli mobilování.
Před čtvrtou kempíme na skvělém místě – je rovné a má kolem sebe takové hnízdečko chránící proti větru. Chystáme se na večeři venku, jenže se hrozně rozfouká a začne pořádně sněžit.
Normálně máme kolem tropika malou bílou hromádku! Takže večeře ve spacáku.
Fouká tu tolik prachu nebo takového bordýlku, že i přes zavřenou síťku nám padá až dovnitř do stanu. Kdo tohle bude uklízet?
